Just a bit of love.

29. března 2013 v 16:26 | Scarlett. |  considerations


Co všechno jsme ochotni udělat pro trochu lásky? Pro trochu toho nádherného pocitu, který se usídlí v našich srdcích a alespoň na chvíli zahřeje naše srdce? Kolik prudkých zlomů naše srdce vydrží? Kolikrát jsme odsouzeni prožít zklamání? Kolirkát se zvládneme zvednout z nejblubšího dna? Kolikrát se přemáháme a nutíme naše zničené, zmatené duše pokračovat v onom nekonečném boji, ve válce proti osudu? A proč to všechno?

Hledáme lásku. Chceme se cítit milováni a obdivováni. Jak často končíme odmítnuti, skrčeni v temnotách pokoje, znovu a znovu sbíráme odvahu hledat dál. Chceme něco cítit.

Pro lásku se hrneme závějemi, razíme si cestu pískem i vodou, boříme hradby a neohroženě se pereme s životem i osudem. Znovu a znovu. A pak, podaří-li se nám najít osobu, která s námi ony krásné pocity chce sdílet, jsme štastni. Ale pořád cítíme špetku pochybností. Ona pochybnost nám říká, že nemáme šanci. Že to skončí tak, jako obvykle. Víme, že život je takový. Nevíme, kolik dní je nám souzeno společně strávit. A tak žijeme z každého ranního probuzení, každého šálku dopolední kávy, každé společné noci.


Když to skončí, naše duše usínají, uzavírají se do sebe, odmítají komunikovat. Z očí se řinou horké slzy a dopadají až na chladnou podlahu, kde pomalu usychají. Řasy se prohýbají pod náporem slané vody. Jsme stále živi. Naším tělem proudí krev stále tak živá jako ve chvíli, kdy jsme prvně spatřili světlo světa. Ale tep marně hledati. Tělo žije, duše umírá.

A tak tam, na místě, kde jsi kdysi míval srdce, zeje temná díra. Díra tvořená záblesky vzpomínek. Ony vzpomínky tě dusí každou sekundu. Probodávají tě meči, topí tě, řežou tě zevnitř. Každý večer Boha prosíš o bezesný, spásný spánek, jen pár hodin odpočinku. A každé ráno se probouzíš se slzami v očích. Jsi v pasti, ze které není úniku.


Postupně, jak jde čas dál, se ona černá díra postupně mění v kámen. V ledový kámen, který už nepřipouští žádné vzpomínky na minulost. Nevidí krásu. Ale jednoho dne ji zase uvidí, slibuju. Říkáš si, že je to naposled, cos někomu věřil. Co ses vrhnul do vztahu s takovou intenzivitou. Ale není to tak. Nepoučíš se.

Vzpomínáš na každičký detail - růž na líčku, pihy na nose, jiskru v očích. Vzpomínáš na letní noci strávené v alkoholovém opojení, na nekonečné debaty o budoucnosti, osudu, lidském bytí, smrti... A pak, jednoho dne, se živoucí myšlenky stanou mrtvými. Zemřou. Tvé srdce bude zase volné.

Ale na jak dlouho?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama