personal diary

Police call.

22. března 2013 v 23:41 | Scarlett.
Tak jo, vím že to nikdo nečte, ale blog je svým způsobem deník ne? A dnešek je den, který si chci pamatovat navždy. Šli jsme do večerky koupit si něco k jídlu. Bylo nás asi deset. Já byla vepředu, takže jsem tam vstoupila jako první. Před večerkou stáli nějací skinheadi, ale já si jich vůbec nevšimla. Začala jsem to tam procházet, když jeden z těch skinheadů prostě vrazil kamarádovi facku. Jen tak. Tipuju si, že byl zfetovanej. Pak ho začal tahat ven, že si to s ním vyřídí. Kamarád neřekl ani slovo, nic. Prostě se jim nelíbil. Všichni jsme začali reagovat podle svého. Ale nikdo nic neřekl. Nikdo se jim nepostavil. Ani já. Zpětně jsem z toho zklamaná. Kamarád se pořád bránil, když kamarádka navrhla, že zavoláme policajty. Díky Bohu. Kdybysme je nezavolali, všichni by jsme pravděpodobně skončili někde zmlácení. Začala tedy volat policii, ale.. došly jí slova. Nemohla říct ani slovo, vyjádřit kde jsme, nic. Vrazila mi do ruky telefon se slovy "Prosím.." Zvedla jsem ho, v duchu jsem se napomenula ať se uklidním a představila jsem se. Začala jsem vysvětlovat situaci. Jsem na sebe celkem hrdá - zvládla jsem to bez panikaření a koktání. Slíbili, že pošlou policii a já telefon položila. Pak už začalo být zle. Kamarád dostal přes hubu a couval směrem pryč od skinheadů. Ono je to ale celkem těžké, když se tísníte v malé vietnamské večerce. Vietnamci nevěděli co dělat. Jen tam tak postávali a čekali. Nemám jim to za zlé, nikdo jsme nevěděl co dělat. A bylo hůř. Jeden z útočníků si stoupnul do dveří. Nebylo úniku. Uplynulo asi pět minut od té doby, co jsme volali policii. Ale nám to připadalo jako hodiny. Jen na vysvětlenou, první skin na chvíli odešel z obchodu, ale jediná úniková cesta byla stále přehrazena tělem toho méně děsivého. Pak se ale vrátil ten horší. Blížil se. Stáli jsme tam, klepali se, byl jen pár metrů od nás. A pak kamarádka ze zoufalství zakřičela "Prosím, pomozte nám!" A v té samé chvíli do obchodu vstoupili dva policisté. Kdyby jsme policii zavolali o deset sekund později, mohlo být zle. Vůbec si neumí představit, co by se stalo. Ještě teď se mi klepou ruce. Policisté chytili útočníky a vyvedli je ven. V tu chvíli jsme všichni začali brečet. Ta neuvěřitelná úleva, ta chvíle, kdy jsme věděli, že neumřeme (ano, stíhaly mě i takové banální myšlenky!) Nicméně, myšlenka tohoto článku je, že si policisté sice skinheady zapsali, ale pustili je. Nic se neřešilo. Dokonce jsme je pak ještě později potkali a utekli jsme...
Stydím se za sebe. Nic jsem neudělala. Nešla jsem bránit kamaráda. Zmohla jsem se na to, že jsem zavolala policii. Nic víc. Nic míň. Pár sekund předtím, než do místnosti vtrhli policisté, jsem dokonce zvažovala únik na záchod ve večerce. Ten odporný tvor v mé hlavě mi říkal : "Běž tam, zamkni se tam, nic se ti nestane.." Díky Bohu jsem tam nešla. Zůstala jsem. Můj Anděl Strážný při mě zase stál. Stejně ale šlo o jedny z nejhorších (ne-li nejhorší) chvil mého dosavadního života.
Jen abych vylíčila co se dělo dál.. Šli jsme si sednout do čajovny, asi abychom se přestali klepat. Pak jsme šli do klubu, kde ale bylo naprosté mrtvo. Jen nás deset. Prý se to tam rozjíždí až v pozdějších hodinách. Šly jsme s kamarádkou první a nikdo se nás neptal na věk. Dokonce nám do ruky vrazili poukázku na panáka za poloviční cenu. Hoky za náma už to měli těžší - vypadaly mladší. Nakonec se ale dohodly a dovnitř se dostaly. Zbytek šel v pohodě, ale bez poukázek. Vevnitř jsme s onou kamarádkou šly pro panáky, ale neprodali nám je. Byla to divná situace - začala jsem ze sebe sypat světy tipu "Jdeme jen na lehko, nemáme tu občanky..". Takže nás z klubu nevyhodili. Ale byli jsme bez alkoholu. Musela jsem být doma v jedenáct, tak jsem se sebrala a jako první odešla. Na dnešek ale jen tak nezapomenu...
Scarlett.

PS: Vím, že se obrázek nahoře k tématu moc nehodí. Policajti nám dneska zachránili životy. Ale ten obrázek je prostě boží, není-liž?

Chill.

17. března 2013 v 14:19 | Scarlett.

Dneska je tak nádhernej den! Sedím doma, piju kávu, píšu příběhy a k tomu ujídám mrkvový dort (ten potom budu muset jít vyběhat). Jo a taky vybírám šaty na taneční - jsem naprosto bezradná.. Musím do tanečních shodit alespoň ještě 5kg abych se vešla do šatů. Nemáte někdo tip na nějakou stránku s hezkými šaty?
Love, Scarlett.
PS: fotka pořízena mou kamarádkou při společném výšlapu na Vítkov :) Amazing day!

One day I will have such an amazing life!

11. března 2013 v 20:40 | Scarlett.
Jednoho dne jim ukážu. Ukážu jim, že za něco stojím. Že nejsem neschopná. Tatínek mi dneska řekl, že "poseru na co šáhnu". Nejhorší na tom je, že má pravdu. Ale já se z toho dostanu. Seru na to, jednoho dne budu mít skvělej život!!
Scarlett.

Beautiful day, beautiful words.

8. března 2013 v 21:37 | Scarlett.
Hello.!
Dneska se mi stala strašně krásná věc, o kterou jsem se s vámi chtěla podělit. Dneska o angličtinu jsem zase vybuchla. Občas mívám deprese nebo podivné panické ataky. Tentokrát se jednalo o jistou podivnou sklíčenost ze sebe samotné. Náhlou iniciativou mě napadlo napsat kamarádce. Napsala jsem jí sms ve znění: "Co ze mě dělá špatného člověka? Někdy o tom přemýšlím a nemůžu najít důvod. Proč mě spousta lidí nemá rádo a tak. Co je se mnou špatně..?" Čekala jsem tak pět minut. A potom jsem obdržela jednu z nejkrásnějších sms svého života :

"Nic s tebou není špatně. Jen tě někteří lidé nechápou. Myslí si, že jsi trochu
jiná, trochu divná. Jsi jiná. Přemýšlíš o své budoucnosti, zatímco
oni přemýšlí o tom, co si dají k obědu. Přemýšlej o tom tak,že jsi jiná správným způsobem."

A pak jsem brečela. Přemýšlela jsem o životě, smrti.. Přemýšlela jsem proč jsem kým jsem. A pak jsem došla k tomu, že jsem ráda že jsem sama sebou. Ano, mám velký nos, všechno pokazím, moc mluvím, červenám se, jsem hlasitá, často neudržím tajemství, jsem zvědavá, mám deprese. Ale jsem Já. A dnes mi moje kamarádka pomohla si to uvědomit. Že už se nezměním. Že se musím naučit žít s tím, co jsem. A že to mám brát jak to je. Doufám, že máte krásný den.
Scarlett.

Fear no bitch.

9. srpna 2012 v 19:58 | Scarlett.
Mám se ráda.
Po letech bojů se zrcadlem. Po letech bojů s váhou. Mou vzpomínkou na tyto léta jsou jizvy. Jak na těle, tak na duši. Nejsem dokonalá, a ani nebudu. Umím si život užít a poprvé , poprvé v celém mém životě můžu říct, že se držím YOLO. Dělám věci impulsivně. Pak jsem na sebe naštvaná, ale přitom mi žílámi protýká pocit, že žiju. Že nejsem jen prázdná obálka. Konečně.

I am not beatiful, you know?

25. května 2012 v 23:30 | Scarlett.
576878_452384934791065_344847015544858_1632000_386951912_n_large
I was not born to fit in.
Nenarodila jsem se abych zapadla. Jsem jiná. Ale špatně jiná. Jsem otravně sarkastická, nestálá a náladová. Společnost se mě straní. Nezvládám vlastní život. Nejsem krásná. Aspoň ne tím obyčejným způsobem.
chci. být. krásná.
takže tak :)
 
 

Reklama